Tato bitva (10. července 1940 – 31. října 1940) představuje střetnutí mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force nad Británií a kanálem La Manche. Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách válek vybojované výhradně prostřednictvím leteckých sil. Smyslem této vzdušné bitvy, kterou rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň výrazně oslabit Royal Air Force a získat tak jednoznačnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche a Británií, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění invaze do Anglie. Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná.
Koncem října 1940 Němci pochopili, že nejsou schopni dosáhnout svého cíle a zničit britskou Royal Air Force, a začali omezovat své akce. V roce 1941 pak byla většina kapacit Luftwaffe převelena na jiná bojiště (do Středomoří a na východní frontu).
Počátek bojů
10. července 1940 podnikly německé bombardéry Junkers Ju-87 první útoky na britské konvoje – začala první fáze bitvy o Británii. Téhož dne dalo ministerstvo letectví ve Velké Británii příkaz ke zformování 310. perutě – první československé perutě RAF.
310. peruť oslavila svůj vznik 12. července na základně v Duxfordu. Velitelem byl jmenován Alexander Hess, spoluvelitelem byl George Blackwood. Příslušníci 310. perutě létali na hurricanech a spitfirech. Za bojeschopnou byla peruť uznána v srpnu 1940, tedy ještě předtím, než se odehrály ty nejzásadnější souboje nad britskými ostrovy, a tak se právě do nich mohla peruť naplno zapojit v rámci bloku Duxford Wing.
311. bombardovací peruť byla založena 29. července 1940 na letecké základně Honnington.
V průběhu jednoho měsíce docházelo i ke vzájemným střetnutím britských a německých pilotů v rovině osobních soubojů. 1. srpna 1940 vydalo vrchní velitelství Wehrmachtu směrnici č. 17 o vedení letecké a námořní války, ve které se ukládalo:
- zničit RAF a britský letecký průmysl
- rozvrátit zásobování Velké Británie potravinami
způsobit co největší ztráty britskému obchodnímu a válečnému loďstvu.
2. srpna vydalo velitelství Luftwaffe rozkaz k akci, kterou měla být během čtyř dnů leteckých útoků vyřazena letištní síť v jižní Anglii. Tato akce dostala krycí název „Den Orla“.
10. srpna, po obdržení předpovědi počasí, stanovilo velitelství Luftwaffe začátek útoku na 13. srpna. 12. srpna proběhly první útoky německých bombardérů, které měly vyřadit pět britských radiolokátorů. Na několik dní se však podařilo vyřadit jen radar u Ventnoru.
13. srpna začaly první útoky na jedenáct britských letišť, bombardováním však byla postižena i města Portsmouth, Portland a další. 15. srpna provedla Luftwaffe velký nálet za použití všech tří leteckých armád, který vyřadil z provozu několik letišť, další byla těžce poškozena. Zcela neúspěšně však skončily nálety části sil 5. letecké armády, která se ze základny Stavanger v Norsku pokoušela bombardovat cíle v okolí Newcastlu. Těžké ztráty utrpěla i 30. bombardovací eskadra, která útočila na britská letiště z dánského Aalborgu. V průběhu 15. srpna utrpěla Luftwaffe největší ztráty, ztratila 75 letounů.
Na poradě velitelů leteckých armád, které se konalo v Karinhallu, se nejvyšší funkcionáři Luftwaffe rozhodli hledat cestu ke snížení ztrát bombardovací letounů zavedením nové taktiky. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy stíhači působili převážně formou „volného stíhání,“ měli nyní přímo doprovázet bombardéry a bezprostředně je chránit. To Britům umožnilo na jedné straně včas zjišťovat směry útoků skupin, na straně druhé nebyl jejich radarový systém uzpůsoben na takový počet letounů. Jedno úsekové středisko totiž dokázalo navádět současně nanejvýš čtyři stíhací perutě. 18. srpna probíhaly další velmi těžké letecké boje, přičemž bylo nejvíce ztrát v dosavadním průběhu na obou stranách. Tento den došlo také k rozhodnutí, že do letecké bitvy nad Anglií se nebudou již nadále používat střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, které se pro tento typ boje nehodily. 19. srpna německé velení nařídilo, aby došlo k zintezívnění útoků na letiště i továren na výrobu letadel.
Byla bombardována i některá britská města, avšak s výjimkou Londýna. 24. srpna bylo bombardováno Ramsgate a Portsmouth. Téhož dne v noci byly omylem shozeny bomby i na Londýn, což vyvolalo u Britů protiakci a britské bombardovací letectvo učinilo v noci z 25. na 26. srpna nálet na Berlín. 27. srpna začalo britské letectvo používat systém Tally-Ho, které umožňovalo stíhacím perutím 11. skupiny povolávat po zjištění náletu jako posilu perutě z jiných úseků. RAF tak dokázala sestavit velká seskupení letounů, přičemž rychlejší a obratnější Spitfire byly určeny na boj s doprovodnými stíhači, zatímco robustnější Hurricany se zabývaly ničením německých bombardérů. 30. srpna vydal německý maršál Hermann Göring rozkaz, který nařizoval 2. letecké armádě zničit britské stíhací perutě soustředěné kolem Londýna a 3. letecké armádě ukládal hromadnými nočními útoky na Bristol a Liverpool terorizovat britské obyvatelstvo a rozvrátit zásobování. Za denního světla se měly provádět pouze útoky na závody leteckého průmyslu.
Obrat v bitvě
Od počátku bitvy o Anglii vycházelo velení německého letectva z optimistických údajů o ztrátách nepřítele. RAF sice ztráty utrpěla, ale její bojeschopnost to neovlivnilo. Letecký průmysl dodával dostatek kvalitních letounů Spitfire a Hurricane, problém byl s piloty, kterých bylo málo. Proto byli intenzívně přeškolováni zahraniční piloti, kteří emigrovali ze států Evropy okupovaných Německem nebo přišli jako dobrovolníci.
Významnou posilou byli i piloti, kteří uprchli z Protektorátu Čechy a Morava a kteří se podíleli na bojích v bitvě o Anglii. Nejúspěšnějším československým letcem a stíhacím letcem v bitvě o Anglii vůbec se stal Josef František, který měl, jako člen polské 303. perutě, potvrzeno 17 zničených nepřátelských letounů.
V měsíci září začalo docházet k postupnému obratu ve válce o Anglii. Dne 4. září 1940 za účasti fanatického davu hrozil Hitler ve Sportovním paláci v Berlíně Velké Británii barbarskými leteckými útoky. Den poté nařídil, aby první masový letecký útok na Londýn začal 7. září. Toho dne přijel do Calais velitel Luftwaffe Hermann Göring, aby osobně řídil útoky německého letectva proti Velké Británii. První úder Brity překvapil, protože očekávali, že dojde k útoku na letiště a s bombardováním Londýna nepočítali.
5. září 1940 vznikla 312. československá stíhací peruť především z českých stíhacích pilotů působících ve francouzském letectvu, kteří po prohrané bitvě o Francii postupně odpluli do Velké Británie. Zpočátku byly velitelské funkce zdvojeny a kromě československých je zastávali i britští důstojníci. Prvním československým velitelem se stal S/Ldr Ján Ambruš. Jednotku tehdy tvořili piloti se spoustou bojových zkušeností a desítkami sestřelů, například Alois Vašátko, František Peřina či Josef Stehlík. Piloti se nejprve přeškolovali na letouny Hawker Hurricane.
Prvních šest posádek 311. perutě dokončilo výcvik 7. září 1940. První bojovou akcí perutě byl nálet tří letounů na seřaďovací nádraží v Bruselu v noci z 10. na 11. září 1940. Od 16. září 1940 probíhaly bojové lety z letiště East Wretham a na základně Honington probíhal už jen výcvik osádek. První bojovou ztrátou peruti byl Wellington K. Trojáčka, který se v noci z 23. září na 24. září nevrátil z náletu na Berlín. Letoun po zásahu flakem nouzově přistál v Holandsku.
Útoky na Londýn pokračovaly prakticky až do 13. listopadu 1940, přičemž noční nálety byly uskutečňovány noc co noc. Němečtí pohlaváři se domnívali, že bombardováním zničí morálku obyvatelstva, což přispěje k britské kapitulaci. Bombardování Londýna však paradoxně přispělo ke konsolidaci RAF, protože se Luftwaffe tolik nezaměřovala na anglická letiště. Britský letecký maršál Trafford Leigh-Mallory, který přišel s nápadem „velkých pluků,“ tak mohl svoji taktiku soustřeďování perutí RAF dovést k ještě větší dokonalosti. 15. září podnikla Luftwaffe na Londýn masivní nálet, který měl zlomit britský odpor. V ten den mělo Fighter Command k dispozici celkem 581 Spitfirů a Hurricanů, což bylo o něco málo více než začátkem bitvy, navzdory ztrátám utrpěným v jejím průběhu. I stíhací složka Luftwaffe v dosavadních bojích utrpěla značné ztráty – k 7. září stav jejích jednomotorových stíhacích letadel schopných nasazení poklesl na 533. 15. září však RAF dokázala soustředit veškeré své síly a postavila se na zuřivý odpor. Britskému velitelství stíhacího letectva se podařilo poprvé použít proti nepříteli všechny tři stíhací skupiny současně. Celý den probíhaly tvrdé boje, při nichž RAF způsobila ztrátu padesáti šesti letounů Luftwaffe, což potvrzují i německé zdroje.
Ještě víc než samotné ztráty však Němce vyděsila skutečnost, že RAF a celá protivzdušná obrana, o níž se domnívali, že leží v troskách, je v podstatě nedotčena. V následujících dnech intenzita bojů polevila. 17. září vydalo německé vrchní velení rozkaz, že operace Seelöwe (invaze do Velké Británie), která se měla uskutečnit za předpokladu úspěšného průběhu bitvy o Anglii, se odkládá na neurčito. Dne 19. září nařídilo německé velení letectva zesílit útoky na britské zásobovací pozice a zařízení. Velitelé 2. a 3. německé letecké armády obdrželi rozkaz bombardovat zejména britské přístavy a zaminovávat je.
312. peruť byla 2. října 1940 prohlášena za bojeschopnou a nasazena u Liverpoolu, který byl v té době častým cílem německých bombardérů. Operovala z letiště Speke. Prvního vítězství peruť dosáhla 8. října 1940, kdy trojice Hurricanů sestřelila německý Junkers Ju 88A-1. Dne 11. října šest Hurricanů, společně se šesti Spitfiry 611. perutě, podílelo na sestřelení tří německých bombardérů Dornier Do 17Z-3.
7. listopadu vydal maršál Göring rozkaz k provedení mohutných úderů na města Liverpool, Birmingham a Coventry. Posledně jmenované město bylo dne 14. listopadu plošně vybombardováno a stalo se paradoxně předmětem zkoumání britského velitelství bombardovacího letectva a modelem pro přípravu útoků na německá velkoměsta. Bombardování Velké Británie probíhalo již v menší intenzitě prakticky až do jarních měsíců roku 1941. Posledním velkým vzepětím Luftwaffe byl noční nálet z 10. května 1941, který velmi tvrdě postihl Londýn.
Porovnání taktické situace
Britové na rozdíl od Němců dokázali zapojit radar do systému včasné výstrahy. V tom navíc ještě figurovala široká síť pozorovatelů z tzv. Observer Corps, která sledovala německé formace po překročení pobřeží.
- Britové disponovali výhodou v oblasti radiového zpravodajství. Mimo informací pocházejících z rozluštěných německých depeší šifrovaných přístrojem Enigma, které sice poskytovaly obrázek složení a početních stavů jednotek Luftwaffe, ale nebyly obvykle k disposici v takovém čase, aby mohly mít vliv na řízení obrany na operační úrovni, šlo i o informace získané sledováním radiového provozu bombardérů Luftwaffe, které byly užitečnou pomůckou při určování rozsahu a směřování německých náletů.
- Při náletech na Londýn Německo nedokázalo svým bombardérům zajistit dostatečnou stíhací ochranu po celé trase, neboť stíhači měli nad Londýnem příliš málo paliva na agresivní boj.
- Němci si mohli zvolit čas, místo i sílu útoku, zatímco Britové pouze místo a sílu reakce. S tím, jak Luftwaffe pronikala hlouběji nad pevninu, získávala RAF čas ke shromáždění a koordinaci svých letounů.
- Boje se odehrávaly relativně daleko od německých základen nad nepřátelským územím, což znamenalo, že ztráty německých pilotů byly definitivní; zpravidla ani poškozený letoun se nedostal dost daleko od nepřítele, aby mohla být jeho posádka zachráněna svými. Naproti tomu piloti Royal Air Force byli sestřelováni nad domácím územím a pokud nebyli zraněni, mohli teoreticky již pár hodin nato opět odstartovat k boji v novém nebo opraveném letadle. Na druhou stranu, námořní záchranná služba RAF byla teprve v plenkách, zatímco Němci disponovali propracovaným systémem na zachraňování pilotů z moře.
Zahraniční piloti
Kromě britských pilotů se bitvy o Británii na britské straně účastnili též piloti z mnoha zemí světa. Šlo především o dobrovolníky z britských dominií a imigranty z Evropy. Nejpočetnější skupinu zahraničních pilotů tvořili Poláci. Druhou nejpočetnější národností se stali Novozélanďané (asi 130 pilotů) a na třetím místě v počtu účastníků bitvy byli Kanaďané (asi 112 pilotů).
Velmi významnou složku tvořili také českoslovenští piloti, jejichž skupina byla co do počtu účastníků bitvy na čtvrtém místě. Společně s Poláky patřili k elitním pilotům. Dle různých zdrojů se bitvy o Británii účastnilo 84 – 93 československých pilotů, z nichž velká většina pocházela z českých zemí.
Dále se bojů zapojili v počtech řádu desítek piloti z Belgie, Austrálie, Jižní Afriky, Irska, v menší míře pak také piloti Francie, USA, Jamajky, Palestiny, Newfoundlandu, Cejlonu a Jižní Rhodesie.